Aktuální akce a novinky v nabídce

Stačí nám zanechat Váš e-mail a my Vás o tom budeme informovat.

Bandalíry střelců v době třicetileté války

            Každý střelec vždy potřeboval s sebou nosit svou munici. Ať už používal luk či později kuši. Střely musel mít střelec při sobě v dostatečném množství. S příchodem palných zbraní v době vrcholného středověku však střelcům už nestačily jednoduché nádoby jako byly toulce. Každý střelec z palné zbraně musel mít s sebou nejen střely, tedy kule, ale také zásobu černého prachu pro odpálení zbraně. Před příchodem bandalírů musel střelec často složitě odhadovat přesnou dávku pro jeden výstřel z prachovnice. K tomu měl ještě jednoduchou nádobu, spíše řečeno váček, na kule.

            Bandalíry přichází pravděpodobně na konci patnáctého století. Bandalír byl tvořen závěsným páskem, často se sponou k úpravě délky. Bandalír se věšel přes levé rameno směrem k pravému boku. Nejčastěji byly vyrobené z pevné kůže. Nebylo jasně dáno, z jakého materiálu má být bandalír vyroben. Kromě kůže se mohla používat i látka, to však byla spíše okrajová záležitost. Známe i bandalíry z jemné kůže vypolstrované na vnitřní straně látkou. Zde předpokládáme majetnějšího majitele, a tudíž výrobu na zakázku. Zajímavostí jsou bandalíry vyrobené z netypických, místních materiálů. Známe například sbírku švédských bandalírů, které pochází z doby kolem roku 1620, ty jsou vyrobené z tulení kůže.

            Na bandalíru byly zepředu i zezadu v určitých odstupech proraženy dírky. Do těch se zavazovaly provázky nebo kožené tkanice s nádobami na prach. Počet malých prachovnic na bandalír se během šestnáctého století lišil. V sedmnáctém století se však jejich počet ustálil na čísle dvanáct. Proto se můžeme setkat i s označením „apoštol“ podle dvanácti apoštolů. Tento počet však nemusel být závazný. Některé dochované bandalíry mají apoštolů více, některé méně. Dvanáct byl však nejčastější počet. V každém apoštolu byla předem odměřená dávka na jeden výstřel. Dávka tedy nemusela být přesně odměřována, protože apoštol sám o sobě sloužil jako měrka. Byl vyroben tak, aby obsahoval dávku prachu pro jeden výstřel. Dnes závisí množství černého prachu na jeden výstřel na výrobci zbraně. Během třicetileté války se dávka samozřejmě neurčovala s přesností na gramy, spíše odhadem.

            Apoštoly byly různých tvarů z různých materiálů. Nejčastěji byly dřevěné. Byl to také poměrně levný, přesto kvalitní a pevný materiál. Přesto známe i železné nebo kožené, to jsou ale výjimky. Každý apoštol měl na sobě otvory, kterými procházel kožený řemínek nebo šňůrka, kterými se připevňoval k bandalíru. Tímto řemínkem bylo přichycené také víčko apoštolu. Každý apoštol musel být zakrytý jinak by náhodná jiskra mohla zbůsobit jeho explozi. To, že víčko bylo na stejném řemínku, zabraňovalo ztrátě víčka, ale také umožňovalo rychlé zavření či otevření jednou rukou. To bylo zcela nutné, protože v levé ruce držel střelec zbraň a pravou do hlavně sypal prach.

            V apoštolech se nosil hrubý prach určený do hlavně. Hrubý prach se lépe udusával, špatně se však inicioval. Jemný střelný prach se zase hůř udusával, ale k jeho iniciaci stačil menší žár. Proto nosil každý střelec ještě poboční prachovnici. Ta byla připevněna na bandalíru u pravého boku, na dosah střelcovy pravé ruky. Nosil se v ní právě jemně umletý střelný prach. Ten se sypal na pánvičku zbraně a byl iniciován buďto doutnákem, v případě doutnákových mušket, nebo jiskrou křesacího mechanismu, to v případě kolečkových či křesadlových zbraní. Poboční prachovnice byly různých tvarů i velikostí. Velké prachovnice byly příliš nepohodlné pro dlouhé nošení a malé zase neobsahovaly dostatečné množství prachu. Bylo tedy třeba najít kompromis. Vždy ale měla prachovnice krytku násypky. V poboční prachovnici totiž bylo větší množství lehce iniciovatelného prachu, bylo tedy nutné mít ji vždy zavřenou. Proto byla krytka doplněna jednoduchým pružinovým mechanismem, který držel krytku na místě.

            Ke střelbě potřeboval střelec ještě kule. Ty byly umístěné ve váčku na bandalíru. Váčky byly nejčastěji kožené, ze stejného materiálu jako bandalír. Ve váčku nosil střelec kule, jejichž přesný počet neznáme. Jistě jich bylo minimálně stejně jako počet apoštolů. Dá se ale předpokládat, že jich bylo více. Mušketýři totiž měli možnost doplnit prach do apoštolů i během boje z velkých prachovnic, které nesli někteří z mušketýrů. Váček se samozřejmě musel nějakým způsobem zavírat, to znamená nejčastěji byl svazován koženým řemínkem. Zavírání bylo ještě někdy překryto koženou chlopní pro dodatečnou ochranu.

            Další zcela nezbytně nutnou součástí výbavy střelce z doutnákové zbraně byl doutnák. Bez hořícího doutnáku nemohl žádný střelec z doutnákové zbraně (za třicetileté války byly doutnákové muškety zdaleka nejrozšířenější) střílet. I během pochodu museli někteří mušketýři mít zapálený doutnák, aby si od nich mohli v případě potřeby odpálit svůj doutnák ostatní mušketýři. Doutnáku však musel mít každý mušketýr velké zásoby. Doutnák stále hořel a bez něj by byl mušketýr k ničemu. Doutnáky se nosily všude možně po těle, např. pod kloboukem v případě nepříznivého počasí. Často se ale vyskytují vyobrazení mušketýrů s několika metry doutnáku stočeným a připevněnými k pravé straně bandalíru.

            Kromě toho bychom ještě mohli na bandalíru najít jehlu pro propichování ucpané zátravky, olejničku s trochou oleje k promazání zámku, schránku na doutnák, kde doutnák hořel pomaleji, ale byl vždy připravený ke střelbě, a také malý šroubovák pro údržbu zbraně přímo v poli. To však ale nejsou nezbytné součásti bandalíru, proto se ani na dobových vyobrazeních neobjevují vždy. Bandalíry byly pro mušketýra v sedmnáctém století totéž, co sumky pro dnešní vojáky. Střelci měli na bandalíru vše nutné pro střelbu z jejich zbraně a správné ovládání bandalíru (jeho zavěšení a potahování) jim ulehčovalo střelbu. Bandalíry s apoštoly existují až do druhé poloviny sedmnáctého století, kdy je definitivně nahrazují tašky na papírové patrony.

 

 

Doporučená literatura:

Klučina Petr: Třicetiletá válka. Praha: Paseka. 2000.
Kolektiv autorů: Pod císařským praporem. Praha: Elka press. 2002.
Roberts Keith: Matchlock Musketeer. Oxford: Osprey. 2002.