Aktuální akce a novinky v nabídce

Stačí nám zanechat Váš e-mail a my Vás o tom budeme informovat.

Mužské pokrývky hlavy za třicetileté války

Pro muže i ženy v sedmnáctém století bylo společensky nepřijatelné pohybovat se mimo obydlí bez pokrývky hlavy. Co však nosili na hlavách vojáci během třicetileté války?

            Vzhledem k tomu, že vojenský oděv se od civilního prakticky nelišil, je nutné hledat mezi oděvy sedmnáctého století obecně. Nejrozšířenější pokrývkou hlavy pro muže byl rozhodně klobouk. Na konci šestnáctého století převažovaly ještě vysoké klobouky s úzkou krempou.Byla to samozřejmě módní záležitost vycházející ze španělské módy. To ovšem neznamená, že by klobouk se širokou krempou byl neznámý v době renesance. Ještě na začátku sedmnáctého století bychom u vojsk našli muže oblečené podle španělské módy. Byla to samozřejmě převážně záležitost výše postavených a majetnějších mužů, kteří se snažili přiblížit v odívání šlechtě. Kromě vysokých klobouků se na začátku sedmnáctého století používaly různé barety a čapky.

            Čapky i barety jsou ale po začátku třicetileté války rychle vytlačovány klobouky. Kožešinové čapky zůstávají jako součást zimního oblečení. Čapky bývaly i hodně zdobené, to samozřejmě podle vkusu a majetku majitele čapky. I na naše území se v průběhu války dostávají i zcela specifické čapky polské a uherské. Což jsou kožešinové čapky různých střihů, které se staly standardní součástí oděvu v Polsku i Uhrách. Takovéto čapky mívaly také často dlouhý, převislý dýnek většinou z jemnějších barevnějších látek. Kožešinové čapky bychom ale také mohli vidět u rodilých Švédů a Finů ve švédské armádě. Na severu Evropy byly kožešinové čapky z praktických důvodů poměrně rozšířené. Jinak ovšem byly různé čapky a barety spíše okrajovou, zastaralou záležitostí.

            Kromě kožešinových čapek se objevují ještě další typy čapek. Z Anglie přichází tzv. čapka typu Monmouth (obrázek vlevo) pletená z vlny. Jedná se o vhodný doplněk do chladného počasí, ale nejčastěji se zřejmě používala pod přilbu či pod klobouk v chladném počasí. Další zajímavou čapkou je čapka Montero (obrázky vpravo), která přichází pravděpodobně z Francie v druhé polovině války. Ta byla poměrně všestrannou pokrývkou hlavy. Byla vybavena kšiltem na ochranu očí, ale současně se dala rozložit a poté chránila před chladem i tváře a spodní část obličeje.

            Klobouky byly ale zdaleka nejrozšířenější. Konec šestnáctého a začátek sedmnáctého století je dobou, kdy jsou v módě vysoké klobouky s velice úzkou krempou. Klobouky jsou samozřejmě velice zdobené zlacením, kroucenými šňůrami. Ze zahraničí ovšem začíná přicházet móda klobouků se širokými krempami. Klobouky bývají často zdobené podle vkusu majitele. Čím bohatěji byl klobouk zdoben, tím bohatší byl jeho majitel. Mezi šlechtou a také mezi důstojníky bylo zcela běžné, že klobouky byly zdobené zlacenou stuhou či koženým řemínkem s přezkou, lemováním a také barevnými pštrosími pery. To však byla záležitost jen těch bohatších, u obyčejných vojáků bychom takovéto klobouky jen těžko našli. Na začátku třicetileté války se začíná jedna strana klobouku zvedat a spínat knoflíkem. Tak vznikají klobouky uhnuté nahoru. Jednalo se o módní záležitost. Po celou dobu války však vedle sebe existovaly klobuky ohnuté i neohnuté. Během války se klobouky snižují a krempa se naopak prodlužuje. Z ohnutých klobouků se ke konci sedmnáctého století stávají známé třírohé klobouky, které vznikají ohnutím tří stran krempy, to už ale není záležitost třicetileté války. V průběhu třicetileté války se zdokonalují palné zbraně. Je jich také mnohem větší množství než např. na začátku sedmnáctého století. Plátové zbroje a přilby proto pomalu ustupují. Svůj význam jistě měly, ale ne všechny byly vyrobené kvalitně a tudíž příliš nechránily, jen omezovaly. Dochází tedy k tomu, že i vojáci, kteří standardně používali přilby ke konci války nosili už jen klobouky. Tím jsou myšleni třeba pikenýři nebo kyrysníci, kteří na konci války odkládají přilby a místo nich nosí klobouky.

                Klobouk byl samozřejmě velice praktická pokrývka hlavy. Chránil hlavu před sluncem jako jiné čapky, ale také i před deštěm, plstěné klobouky nepromokly okamžitě jako čapky. Klobouk navíc chránil oči před sluncem i před spálením. Mušketýři totiž měli při střelbě ohrožené oči výbuchem jemného prachu na pánvičce. Častokrát se stávalo, že jim výbuch ošlehl tvář. Tomu dokázal zabránit klobouk. malým pohybem krku se dá krempa klobouku sklopit tak, že výbuch ohrožuje jen klobouk nikoli oči a tvář střelce. Neznamená to sice, že by všichni střelci museli nosit klobouky (někteří nosili čapky různých druhů, jiní zase preferovali ochranu hlavy, tudíž nosili přilbu), znamená to jen, že klobouk byl pro střelce mnohem praktičtější a proto nakonec přetrval.

                Nošení klobouku nebo pokrývky hlavy mělo svá pravidla. Pokrývka hlavy vyjadřovala také jako oděv sociální status majitele. Níže postavený musel vždy smeknout před výše postaveným. Jinak musel být klobouk vždy na hlavě. To je samozřejmě záležitost etiky, praktická situace ve vojsku byla jiná. Ovšem i sem se dostala etika. Při oficiálních nástupech vojska museli mít všichni vojáci pokrývku hlavy. Níže postavený musel vždy před důstojníkem smeknout klobouk či sundat přilbu. Tímto způsobem se také důstojníci navzájem zdravili. Tento zvyk přetrval i po skončení třicetileté války. V případě přilby nebylo však jednoduché přilbu sejmout. Ten samý případ byly paruky. V druhé polovině sedmnáctého století přichází móda výrazných paruk. Sundávat často klobouk bylo příliš složité v případě, že onen důstojník měl na hlavě paruku. Proto byly zvyk smekání klobouků ve vojsku nahrazen naznačením sundání pravou rukou. Z tohoto gesta se vyvinulo dnešní salutování, které tak má základy u profesionálních vojsk třicetileté války.

Na slavném obraze od Rembrandta si můžeme prohlédnout několik klobouků, které jsou typické pro druhou polovinu války.

 

Doporučená literatura:

Clark, Fiona.  Hats.  London: The Anchor Press Ltd, 1992.

Harrison, Michael.  The History of the Hat.  London: William Clowes and Sons, Limited, 1960.

Nachtmannová, Alena. Mezi tradicí a módou. Praha: Národní památkový ústav, 2012.