Aktuální akce a novinky v nabídce

Stačí nám zanechat Váš e-mail a my Vás o tom budeme informovat.

Logistika nebo ničení a loupení během třech desetiletí

Velikost armád během třicetileté války narostla do několikanásobných rozměrů oproti předchozím desetiletím. Jelikož armády byly tvořeny hlavně žoldáky, kromě vojáků se v armádě zdržovalo velké množství civilistů. Jednalo se primárně o rodiny žoldáků, o kurtizány a o řemeslníky. Jejich počet často převyšoval i počet samotných vojáků v armádě. Udržovat tak velké armády vyžadovalo značně vyspělejší organizaci, než jaké byly schopny tehdejší armády a jejich velitelé. Bez dostatečného zásobování byly armády často nuceny živit se nejen na nepřátelském území ale často i na území nezúčastněných stran nebo spojenců. Důsledky takového loupení a rabování se odehrávaly hned v několika rovinách.

Obraz z roku 1632 s názvem Velké útrapy války od Jacquese Callota.

Na politické úrovni znamenalo rabování na spojeneckém území hrozbu znepřátelení si spojence nebo dosud nezúčastněného knížete. Na taktické úrovni to znamenalo, že armáda velmi rychle ztrácela velké počty vojáků, kteří dezertovali při každé malé příležitosti. Velitel tak musel počítat s tím, že pokud svým mužům nezaplatí dostatek žoldu, po pár dnech už bude velitelem bez armády. Dalším nepříjemným důsledkem bylo pobouření sedláků a obyvatel krajů, přes které armády táhly. Je docela náročné si představit, jakými útrapami museli obyčejní civilisté trpět během desetiletí války. Je mnohem jednodušší si představit, jak obrovský hněv a jakou touhu po pomstě v nich vyvolala a to zas mělo obrovský vliv na to v jakém prostředí se odehrávaly vojenské operace.

Když vojáci natrefili na vesnici, vrhli se na všechno jídlo, které našli a ukradli cokoliv co mělo alespoň minimální hodnotu. Nejčastěji kradeným zbožím byly různé plachty, do kterých sbalili svůj úlovek, aby se jim lépe nesl. Podobně rozšířené bylo i kradení měděných kotlů, které se dobře prodávaly. Mnozí velitelé své vojáky nechali loupit a doufali, že si tak zajistí jejich loajalitu. Mnohokrát se však zmýlili. Voják, kterému se podařilo při loupení najít nějaký vzácný drahý předmět se často neobtěžoval vrátit do tábora po výplatu, častěji vyskočil na ukradeného koně a cválal si domů koupit farmu.

Vojáci, kteří se i nechtěně oddělili od armády (ztratili koně, onemocněli nebo jim onemocněla rodina) se často stali loupežníky, spojovali se do větších skupin a živili se výlučně takovýmto způsobem. Kromě loupení páchali také zločiny jako znásilňování, vraždění či mučení. Nelze se tak divit, že vztahy mezi vojáky a civilisty byly opravdu napjaté. V důsledku toho došlo během let k mnoha vzpourám. Sedláci propadali tábory vojáků a nemilosrdně jich vraždili. To zas vyvolalo touhu po pomstě na straně vojáků, z nichž mnozí mohli být "nevinní" ze zločinů a jejich odplata tak byla často velmi krvavá.

Být součástí posádky ve městě však z logistického hlediska nebylo o moc lepší. Mnoho velitelů nemělo na výplaty pro své muže, často proto, že jejich nadřízení si nechávali většinu z peněz určených na udržování armády. Jeden z Mansfeldových důstojníků například prodal svou vlastní pevnost nepříteli, aby měl na zaplacení svých vojáků. Mansfeld posoudil jeho jednání jako správné vzhledem k okolnostem a svěřil mu další velení.

Neplacení vojáci často způsobovaly obrovské škody i svým vlastním zaměstnavatelům. Neustálým ničením a rabováním snížily schopnost rolníků produkovat dostatek potravy a dopomohli tak k potravinové krizi, která prakticky zničila celou jednu císařskou armádu pod vedením hraběte Gallase.

Vládci se chtěli zbavit tak neefektivního systému, který ubližoval jejich armádě minimálně stejně jako porážka v bitvě. Místo podpory totiž taková logistika armádu ničila.

První, kdo se pokusil prolomit tento začarovaný kruh byl Albrecht z Valdšetjna. Mimořádně úspěšný český vojenský podnikatel, velmi schopný velitel a zkušený organizátor se ke svému bohatství dostal více způsoby. Dva nejpodstatnější byli jeho sňatek s bohatou vdovou a získávání majetku po českých šlechticích po počáteční porážce Českých stavů. Šikovným zhodnocováním jeho majetek postupně narostl do obrovských rozměrů, dnes bychom ho považovali za miliardáře. Díky nesmírnému bohatství byl Albrecht v roce 1626 schopen postavit celou armádu pro císaře, přičemž ji sám platil a udržoval. Zachoval si právo na jmenování důstojníků a vybírání příspěvků na podporu vydržování armády. Po vytvoření armády si dal záležet, aby systematické vybírání speciálních příspěvků (města a vesnice platili výpalné) a daní bylo základem jeho logistiky. Díky příspěvkům mohl platit své vojáky a omezil tak plenění a s ním úzce spojenou dezerci. I když byly tyto příspěvky vysoké a jeho metody při jejich vyjímání ne zrovna humánní, systém fungoval. Zvýšila se efektivita jeho jednotek v boji a nemusel tak často doplňovat stavy novými a nezkušenými rekruty. Vojákům zdůrazňoval, že nemohou vesnice vypalovat, naopak musí je chránit, aby produkce jídla neustávala. Jídlo pro armádu také kupoval a dovážel a to hlavně z Českých zemí, tedy ze svého vlastního území, čímž zase podporoval růst svého vlastního majetku.

Výstižný popis zničení země v důsledku špatně zvládnuté logistiky podává ve své knize Lynn Montross: "Po osmnácti letech neustálých bojů se Německo stalo jámou zoufalství, ve které poražený velitel vždy mohl rekrutovat mnoho nových vojáků. Divoká zvěř se usídlila v zříceninách měst a lidé se stáhli do lesů, kde žili jako divoká zvěř. Mor a hladomor zabíjeli měsíčně tisíce sedláků, další tisíce bylo zabito loupícími vojáky. Kanibalismus se rozšířil do takových rozměrů, že lidé vyhrabávaly mrtvoly z hrobů, aby se mohli nasytit. Vskutku, to byl důvod, proč mnohé z pohřebišť v celém Porýní museli být hlídané. "

Kromě světlých výjimek jako Valdštejn a Gustav II. Adolf  však velitelé armád své zásobování zlepšovali velmi pomalu. K výrazné změně v zásobování došlo až v druhé polovině 17. století, kdy Francouzi začali s velkou reformou armády. Logistiku řešily pomocí předem připravených vkladů s jídlem a zásobami, případně uzavřenými smlouvami s obchodníky, který zásobovaly armádu během pochodu. Právě díky šikovnému zvládnutí zásobování byli tak úspěšní v prvních válkách Ludvíka XIV.

Tip na literaturu:

Pro získání představy o náročnosti a nástrahách selského života v důsledku loupení ze strany vojáků během třicetileté války velmi doporučuji knihu The Warwolf: A Peasant Chronicle of the Thirty Years War od německého autora Hermana Lonsa.

Kniha je historická novela o sedlákovi, který přišel v důsledku rabování vojáků o ženu, o děti, o pozemek a téměř i o život. To v něm vyvolalo takovou touhu po pomstě, že spolu se skupinou dalších sedláků vytvořili jakousi "údernou jednotku". Propadali loupících vojáky všech armád a států a přizpůsobily se tak každodennímu hororu, který kvůli válce prožívali.

Kniha se čte velmi snadno a je krátká (kolem 200 stran), autor píše poutavým stylem a většímu požitku dopomáhají i poznámky pod čarou, v nichž anglický překladatel (Robert Kvinnesland) poskytuje mnoho užitečných informací. Kniha zatím podle našich informací není dostupná v češtině, ale na Amazone je její použitá verze dostupná od 11 eur a cena nové se pohybuje kolem 20 eur.

 

Použitá literatura:

JONES, Archer. 2001. The art of war in the Western world. Urbana: University of Illinois Press.

Montross, Lynn. 1960. War through the ages. New York: Harper and Brothers publishers.